PĚT FÁZÍ RADIKÁLNÍHO ODPUŠTĚNÍ

 

1.Vyprávění příběhu.

V této fázi někdo ochotně a se soucitem naslouchá vašemu příběhu a respektuje ho v té chvíli jako pravdivý. Vyslechnout si příběh a být jeho svědkem je první a nesmírně důležitý krok k tomu, abychom se s ním rozloučili. Abychom mohli opustit archetyp oběti, musíme pocit oběti nejprve naplno zažít. Stejně tak si musíme plně přivlastnit svůj příběh z hlediska oběti a vyhnout se na tomto stupni jakémukoliv duchovnímu výkladu. Ten přijde později, v kroku 4.

Zde musíme začít od toho, kde jsme (nebo jsme byli, jestliže se vracíme do minulosti, abychom něco vyléčili). Cílem je v první řadě procítit bolest, jež způsobila energetický blok.

 

2. Procítění pocitů.

To je životně důležitý krok, který chtějí někteří takzvaní duchovní lidé vynechat s tím, že by neměli mít „negativní“ pocity. Toto odmítání opomíjí závažný bod, že v naší schopnosti procítit plně naše pocity tkví autentická síla a že právě takto se prezentujeme jako plně lidské bytosti. Léčebná cesta je v podstatě emocionální cesta. Ale nemusí být jen plná bolesti. Je překvapivé, že když klesáme po jednotlivých úrovních emoce a dovolíme si pocítit autentickou bolest, může se rychle změnit v klid, radost a vděčnost.

 

3. Příběh se hroutí.

Tento krok má zjistit, jak náš příběh začal a jak naše interpretace události vedla k určitým (nesprávným) přesvědčením v naší mysli, jež ovlivňují to, jak o sobě smýšlíme a jak žijeme své životy. Když dospějeme k poznání, že naše příběhy jsou z velké části nepravdivé, a jako takové je využívá naše Ego k tomu, aby nás udrželo v zajetí archetypu oběti, dostaneme sílu se s nimi vypořádat a vyléčit si své životy.

Při tomto kroku bychom mohli uplatnit vysoký stupeň soucitu s osobou, které odpouštíme, a pochopit, jaký život často je, jak jsme všichni nedokonalí a uvědomit si, že my všichni děláme, co můžeme nejlepšího s tím, co máme. Mnohé z toho můžeme zařadit k tradičnímu odpuštění, ale přesto je to důležité jako první krok a jako ověření reality. Koneckonců většina našich příběhů má svůj původ v raném dětství, kdy jsme si představovali, že se celý svět točí kolem nás a že všechno je naše chyba.

Právě tady můžeme dát vale zranitelnosti dítěte, které je středem pozornosti. Docílíme toho tak, že přinášíme svoji dospělou optiku a konfrontujeme naše vlastní vnitřní dítě s prostou pravdou o tom, co se stalo nebo nestalo, na rozdíl od naší interpretace toho, co si myslíme, že se stalo. Je úžasné, jak směšné se nám začnou zdát některé příběhy, když na ně necháme dopadnout světlo. Avšak skutečná cena tohoto kroku spočívá v tom, že se od příběhu vzdálíme tak, abychom mohli započít s přechodem požadovaným v další fázi.

 

 

(Vybráno z knihy Colina C. Tippinga „Radikální odpuštění“)

 

 

4. Dáváme příběhu nový rám.

Právě zde si umožníme posunout naše vnímání takovým způsobem, že namísto tragédie uvidíme situaci jako něco, co přesně chceme zažít a co je naprosto nezbytné pro náš další růst. V tomto smyslu to bylo dokonalé. Občas budeme schopni chápat ten dar přímo a okamžitě se z něho poučit. Ale mnohem častěji bude nutné vzdát se potřeby to posuzovat a podvolit se myšlence, že každá situace obsahuje tento dar, ať jsme si toho vědomi nebo ne. Právě v aktu podvolení se dostáváme skutečnou lekci lásky a dar přijímáme.

 

5. Integrace.

Jakmile jsme si dovolili vidět dokonalost v situaci, je nezbytné integrovat tuto změnu na buněčné úrovni. To znamená včlenit ji do fyzického, mentálního, emocionálního a duchovního těla, takže se stanou součástí našeho já. Je to jako uložit materiál na počítači na harddisk. Pouze pak se stane trvalým.

Já považuji za velmi dobrou cestu k integraci změny Satori dýchání – ať již se provádí jako součást workshopu nebo brzy po něm. Znamená to lehnout si a uvědoměle dýchat za zvuků hlasité hudby.

 

S pracovním formulářem k integraci dochází prostřednictvím hlasitého čtení jednotlivých tvrzení. U třinácti kroků se provádějí verbální afirmace tak, aby člověk pochopil dokonalost situace. U ceremoniálu je to procházení kruhem a pronášení afirmací k někomu dalšímu, kdo kráčí opačným směrem. Rituál, ceremoniál a samozřejmě také hudba se využívají rovněž k posunu vnímání, což je Radikální odpuštění.

 

Těchto pět fází nemusí probíhat v uvedeném pořadí. Velice často jimi procházíme souběžně, alespoň některými z nich, nebo chodíme sem a tam z jedné fáze do druhé jako v kruhu nebo po spirále.

 

(Vybráno z knihy Colina C. Tippinga „Radikální odpuštění“)